Jaromír Jágr cesta za snem ...

Od malička měl jedno přání, dlouho jej skrýval. „Toužím po tom, být nejlepším hokejistou na světě. Alespoň na chvíli, odkryl před několika lety zdánlivě neuskutečnitelný sen rodáka z Hnidous u Kladna. V té době byl už jednoznačně jednou z nejvýznamnějších postav české, potažmo československé hokejové školy. První hokejové krůčky udělal v PZ Kladno, slavnější a lepšími podmínkami disponující klub Poldi jej získal až v době, kdy patřil věkově do dorostenecké kategorie. Jak se ale stalo u talentů „od Boha“ zvykem, předbíhal své vrstevníky i o dva roky. Premiéru v nejvyšší soutěži si tak odbyl už ve svých šestnácti letech! To už měl ale Jaromír o své budoucnosti jasno, chtěl hrát NHL! ...na fotografii je Jaromír se sestrou Jitkou ... Ještě před odchodem do Ameriky hrál v české lize dva roky. V kladenském dresu odehrál devadesát zápasů a v nich zaznamenal neskutečných sedmdesát sedm bodů. Počítal s ním každý trenér mládežnické reprezentace. Vrchol začátku své kariéry pak prožil v pouhých osmnácti letech na mistrovství světa v roce 1990 ve Švýcarsku. „Mladé pušky“ Jágr, Reichel a Holík vytvořili jeden z neúdernějších útoků našeho výběru, v cestě za oceán jim pak po politických změnách v roce 1989 nestálo vůbec nic! Do velké neprozkoumané Ameriky se těšil. Že bude na samotný úvod tak milostivá však asi nečekal. Na draftu v roce 1990 si jej jako celkově pátého hráče v pořadí vybral Pittsburgh Penguins. Tým, v němž hrál jeho odvěký idol Mario Lemieux. Teď měl být najednou jeho spoluhráčem. „Mario byl mým vzorem od mistrovství světa v roce 1985 v Praze. Teď už to mohu přiznat, ale ještě rok a půl po svém příchodu do Pittsburghu jsem nosil v peněžence jeho fotografii,“ svěřil se před lety Jágr. Maria nazval „Hokejistou z jiné planety“, přímo v Americe si od něho nechal podepsat několik kartiček či plakátů! Kromě autogramů zásoboval „Super Mario“ Jágra především nespočtem zkušeností a rad, nejlepší hokejista na světě si po svém boku vychovával vlastního nástupce. Svou nováčkovskou sezónu však Jágr zvládl především díky krajanovi Jiřímu Hrdinovi. Na ledě si vedl Jaromír v premiérovém ročníku skvěle, mimo útroby tehdejší Civic Arény však tesknil po domově. Nové prostředí a neznalost jazyka na mladého kluka z malé země ve středu Evropy začaly doléhat. A tak vedení Pens angažovalo z Calgary Hrdinu. Ten vzal vycházející hokejovou hvězdu pod svá ochranná křídla a Jágr se opět mohl v poklidu soustředit jen na hokej. V prvním roce za mořem dosáhl na padesát sedm bodů (27 gólů a 30 nahrávek) a byl vybrán do nejlepší sestavy nováčků. A co víc. Sotva dvacetiletý Jágr si sáhl hned na Stanley Cup. To se nepoštěstilo mnoha ostříleným borcům za celou kariéru. Pohádka se opakovala i o rok později. Na svém druhém Stanley Cupu měl však mnohem větší zásluhu. Jeho čtyřiadvacet bodů v play off je zatím Jágrovým maximem! Jágr uchvacoval Evropany ještě ne tak pokořenou Ameriku dál. Ve třetí sezóně 94 bodů, v další zaostal už jen o pouhý bod za stobodovou hranicí. Během stávky v sezóně 1994-95 si zahrál znovu i za mateřské Kladno, jemuž pomohl v jedenácti utkáních dvaadvaceti body. Kapitán Mario Lemieux se následně rozhodl vynechat celý rok kvůli svým bolestivým zádům a Jágr se stal králem „Tučňáků“. Ve zkrácené sezóně nastřílel 32 gólů a se 77 body nakonec vyhrál svou první Art Ross Trophy! Kam až může Jágr dojít ukázal další ročník a zatím nejlepší individuální výkon v kariéře 149 bodů díky 62 brankám a 87 nahrávkám. Rekord mezi pravými křídli byl na světě. Následující rok byl ve znamení boje s bolavými třísly, díky kterým vynechal devatenáct střetnutí. Přesto mu pětadevadesát bodů stačilo na šesté místo po základní části. Příští sezóna 1997-98 začala, tak jak skončila předešlá, tedy pokračujícími problémy s třísly. Po neúspěchu obvyklých metod nakonec pomohl záhadný čínský léčitel Lee, který akupunkturou vrátil Jágra na led. Díky zlepšenému zdravotnímu stavu tak stihl v národním dresu vyhrát zlato na olympijských hrách v Naganu. Přes původní rozjařilá prohlášení z pražských oslav : "Pro mě už sezóna skončila…" šokoval po návratu do Ameriky unavený Jágr (stejně jako většina našich hráčů) čtyřmi body v zápase proti Montrealu. V podobném tempu odehrál i zbylé zápasy, díky čemuž si odnesl svou druhou Art Ross Trophy, a jako jediný se dostal přes sto bodů. Jágr se nezastavil ani po zlaté sezóně. Ročník 1998-99, kdy se stal kapitánem Penguins, byl pro něho mimořádně úspěšný. S přehledem a ziskem 127 bodů vyhrál svou třetí Art Ross Trophy, o plných 21 bodů. Z trůnů sesadil krále Haška a splnil si velký sen, získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče sezóny. „Chci brečet jako Eric Lindros,“ zasnil se kdysi a při vyhlašování cen v Torontu mohl dát průchod svým emocím. Další ročník 1999-2000 byl opět smolný. Zraněními sužovaný Jágr vynechal dvacet zápasů, i přesto počtvrté získal cenu Arta Rosse, když předstihl i Bureho, který vedl o jedenáct bodů. Ke všemu ukradl Lemieuxovi jeden z klubových rekordů Pittsburghu, když v patnácti zápasech v řadě bodoval i skóroval. Smolně pak ovšem přišel o svou druhou Hart Trophy, o jediný hlas jej předstihl nejlepší obránce sezóny Chris Pronger ze St. Louis. V poslední sezóně 2000-2001 Jágr opět dokázal, kdo je současným králem světového hokeje. Po boku slavného Lemieuxe získá počtvrté v řadě a popáté v kariéře ziskem 121 bodů Art Ross Trophy, s Pittsburghem měl v play off namířeno hodně daleko. Mohl s Mariem vyhrál Stanley Cup, možná poslední možný společný. Po sezóně totiž Pittsburgh opuští, jak krásné by to bylo loučení s Pohárem nad hlavou… Jaromír Jágr směřuje do týmu Washington Capitals!!! V reprezentaci toho Jaromír od svého vstupu do NHL moc nenahrál. Patří k nejvytíženějším hráčům soutěže, takže právem přikládá velký význam regeneraci a odpočinku. Navíc byl s Pittsburghem po celých deset let pravidelným účastníkem play-off, což možnou nominaci ještě stěžovalo. Krom zmiňovaného MS 1990 odkud má bronzovou medaili, odehrál ještě nešťastný šampionát v Itálii 1994 (sedmé místo), Kanadský pohár 1991 a Světový pohár 1996 - opět nijak vydařené akce a konečně Olympijské hry 1998, kde se přece jen dočkal své velké medaile. A konečně Olympijské hry v Salt Lake City 2002, kde se stal i kapitánem mužstva.